shrnutí škol. roku 1996/97 (2.část)

Snažili jsme se v tom bludišti najít nějaký smysl. Bloudily jsme dobrou hodinu a pořádně nevěděli jakým směrem přesně jít. Bylo to nekonečný. Snažili jsme se dávat si na zem kamínky, aby jsme věděli kudy jít, ale nepomáhalo to. Polovina z nás se někam vypařila a začínala jsem se cítit zklíčeně a naštvaně zároveň, protože kdykoliv jsem našla nějakou cestu tak mě nikdo neposlouchal a všichni běhali do všech stran jen né za mnou. Nakonec jsme přece jenom postoupili a dostal se za námi Darius, který už věděl jak se dostat na konec. Navedl mě k východu a společnými silami jsme dostali i všechny ostatní k nám. Bylo to vážně psychicky vysilující. A vlastně dost i na hlasivky, ale dost vykecávání, začíná jít do tuhého.. 

Potom jsme opatrně vkročili do další místnosti. Byla spoře osvícená a po důkladném ohledání a rozsvícení si jsme zjistili, že z něj vedou další tři východy. Dohodli jsme se, že se rozdělíme a každý půjdeme jinou cestou. Plán to byl dobrej, ale bludiště si s náma dělalo co chtělo, protože ať jsme si označovali východy a vchody jakkoliv žádný logický systém v tom nebyl a procházeli jsme místnostma křížem krážem. Naše předtím rozdělené skupinky se nějak smísily dohromady, protože jsme se pomalu, ale jistě začínali ztrácet. Proč to musí být sakra tak náročný. Takových dní v podstatě jen bloudíme a neděláme nic jiného. A pak nám začalo bludiště dělat další problémy v podobě pastí... Co tím jako myslí? Nejenže bloudíme a nevíme jak dál a ještě budem pořádně otlučený. Byla jsem už v tu dobu pořádně vyšťavená a v tenhle moment jsem se ještě vysilovala magicky. Pak se mi najednou ztratil Matty z dohledu. Vběhl do jednoho z východu a pak jsem ho už nemohla najít...SAKRA! Můj malej bratranec... pobíhala jsem ze všech stran a hledala ho, když najednou jsem vypadla z jednoho východu na úplně jinou zem a hned si natloukla pořádně nos o nějakou past. Byla tam neskutečná tma a tak jsem nahmatala hůlku a odhalila pasti okolo sebe...byly všude! opatrně s několika pády jsem se dostala mimo minové pole a rozhlížela se co to děje a kde to jsme. Úplně vepředu na podstavci leželo Uniterum a mě to hned došlo. Je to tady.. BOJ! Srdce mi bušilo jako o závod a hned jsem se schovala do zastíráku. Slyšela jsem kroky, výkřiky a taky pády jak se postupně celá naše skupinka dostávala do této místnosti. Teď zpětně mám pocit, že všechno uteklo děsně rychle, ale vím že to bylo až moc dlouho. Snažila jsem se krýt jak jen to šlo a kdykoliv jsem měla Ryuthela na dosah tak jsem po něm pálila hned to první co mě napadlo. A pak zas hned do zastíráku. Byl rychlej..nedokázala jsem ho srazit k zemi a neskutečně se bála o všechny ostatní. Viděla jsem Benje jak skoro celou dobu ležel na zemi, snažila jsem se mu co nejvíc pomoct. Nebylo ale tolik příležitostí. Všimla jsem si taky, že se u podstavce ( kde už Uniterum nebylo) něco stalo Dariovi a Ay se mu snažila pomoct. Dostala jsem se do části místnosti, která nebyla tak podminovaná pastmi a sledovala co se děje. Když v ten moment se přímo za zády Ay objevil Ryuthela a namířil na ní hůlkou a něco jí řikal. Věděla jsem že je zle a hned jsem na něj zaútočila. Ryuthela se k údivu mému skácel k zemi a na to hned zmizel. Já se hned schovala taky a sledovala jestli se ještě něco nestane. Ay začala spolu s Alice ošetřovat Daria. Všude byl hrozný zmatek, nedokázala jsem si pomalu vzpomenout na žádné pořádné útočné kouzlo. Celou dobu jsem se snažila krýt a co nejvíce pomáhat ostatním a zároveň při jakékoliv možnosti útočit na Ryuthela. Bylo to vážně náročný., nejen magicky, ale ty pasti byli všude a samozřejmě  (Jo Kath to se ti povedlo!) rušící jsem neuměla. V jednu chvíli kdy jsem předávala Benjimu hůlku od Mattyho, protože Benji o svojí přišel, na mě Ryuthela zaútočil zezadu a já upadla do bezvědomí. Po té co jsem otevřela oči a dokázala jsem se pohnout jsem se vydala schovat za nějaký nábytek, kde jsem narazila na Ammy, která mi dala hůlku vlastní. Kupodivu hůlka moc neprotestovala a dokázala jsem se s ní zastřít. Celá tahle situace vypadala, že neskončí dobře. Ani nevím jak, ale podařilo se nám Ryuthelu zajmout a svázat. Uniterum jsem svěřila Ay a Ryuthelu svázaného pevně držela, až se mi provaz lana zarýval do dlaní. Člověk by řekl, že tohle vyloženě stačí, ale ne začal se celý komplex bortit. Asi nevydržel nápor tolika lidí a ještě k tomu zuřivě bojujících. 700 let asi dalo statice místnosti zabrat. Panika začala trochu narůstat když začali padat ze stropu kusy kamení. V té tmě jsme se naháněli a zmatkovali. Vchod  do místnosti byl zasypán a tak jsme museli utéct postranní tajnou chodbou. Já jsem táhla Ryuthela, který se moc nebránil a zbytek se snažil pobrat naše hůlky, uneseného profesora a zraněného Dariuse. Hned po tom co jsme z tajného východu  všichni vylezli a naštěstí vyvázli se otřásla celá zem a ozvala strašná rána. Bylo to jen tak tak. Vůbec jsem, ale netušila kde přesně se teď nacházíme my. V kanálech...to bylo jasný podle zapáchající vody a krys co pobíhali okolo( na to už jsme, ale zvyklí), ale kudy ven? Darius vypadal, že se zachvíli skácí a stáhne sebou i Alice. Vyšplhali jsme tedy po jediném žebříku v okolí a prapodivným způsobem jsme se dostali do podzemí hradu. (ano Ryuthelovi se lezlo po žebříku špatně, ale vůbec jsem ho nešetřila) Vůbec jsem si nevšímala toho, že provaz se mi čím dál víc zarývá do masa. Prošli okolo nás i nějací studenti, což situaci vůbec nepomohlo, protože Ryuthela začal vykřikovat jak jsme ho unesli a ve chvilce mé nepozornosti se vyškubl a začal utíkat pryč chodbou. Rozeběhla jsem se za ním. Dostal se až do klubu lektvarů kde zrovna probíhala nějaká zkouška. Naštěstí zkoušku vedla Ála a tak jsem jí hned jak jsem ho doběhla úplně mrtvá řekla ať ho chytí. Drželi jsme ho všichni tři. Já, Ála a i komisař. Ryuthela se snažil jim namluvit, že jsme ho unesli, ale Ála stála na mé straně. Zavedli jsme ho do skladu lektvarů a počkali na příchod ostatních. Začalo se to řešit a Uniterum se vrátilo do správných rukou. Co je s Ryuthelou teď netuším, ale nás všechny čeká výslech. Darius je na ošetřovně s vážným poraněním hlavy...Já jsem trucovitě nešla na ošetřovnu a teď mám obě dlaně celé pokryté strupy tak velkými, že nepohnu pořádně dlaněmi. Výslech byl zdlouhavý a myslím si, že to berou jako osobní prohru, že děti vyřešili případ místo nich. Ammy musela udat místo bydliště a tak se provalilo, že utekla z domova...vyhrožujou jí, ale to já nedovolím, postarám se o ní. Na konci školního roku jsme dostali od ředitele vyznamenání za nalezení Unitera. Na jednu stranu jsem poctěná, že si na nás takhle vzpomněli, ale celkové předávání bylo poměrně komické. Hlavně když většina zúčastněných ani nevěděla o co jde. Teď jsem doma a Ammy tu je se mnou. Podařilo se jí utéct od vlaku a teď si hlídáme záda ještě víc, protože po příchodu domů mě čekalo nemilé překvapení. Někdo tu byl a celý barák rozházel a zaneřádil hnojůvkami. Žádný dopis ani vzkaz jen bordel. Bojím se, že to má něco společného s Ammy a že od teď po nás někdo půjde. Strupy mi už zmizeli, ale celou tu věc mi pořád připomínají velké klikaté jizvy na dlaních, kterých se jen tak už nezbavím....